Divoška mezi paneláky

„Hraješ na to špatně, takhle se na hornu nehraje,“ sykne profesor, „musíš všechno předělat, držení, nátisk i hmaty.“

Klára stojí uprostřed učebny, zírá do not a neví, jak by zareagovala. Její nový profesor lesního rohu krásně voní a hned první hodinu jí jasně vysvětlí, že její hraní je absolutně nanic.

„Proč sis tenhle nástroj vlastně vybrala? Když hraješ, nic z tebe necítím, nic do toho ze sebe nedáváš.“

Klára mlčí, v duchu vidí unavenou mámu, jak se vrací z noční šichty na poště, kde třídí balíky novin a časopisů, má od papíru ruce úplně rozřezané, vydělává na nástroj.

˜

„Tu hudebku prostě doděláš!“

Věčná diskuse matky a dcery znovu ožívá.

„Nechci tam chodit, řve na mě a smrdí mu z pusy, jsem jediná, kdo u něj ještě vydržel, všichni ostatní už odešli!“

„To je dobře, je to voják, srovná tě!“

Máma už si s Klárou neví rady, je na ní někdy tak drzá, až jí z toho bolí u srdce.

„Co chceš vlastně v životě dělat, když chceš seknout i s tím hraním?“

„Nevim, jak mám na základce poznat, co chci dělat celej život?“

Horna je Kláře úplně ukradená, hraje, protože nemusela nikdy moc cvičit.  A teď si dokonce vybrala tuhle troubu jako hlavní obor na hudební konzervatoři. Aspoň zdrhne před matikou, té se bojí ze všeho nejvíc.

„Tečka u noty prodlužuje notu o polovinu její původní hodnoty!“, voják se vzteká a ryje Kláře do žákajdy další poznámku.

˜

Hodiny na lidušce byly úplně jiné, tam šlo o holé přežití, člověk se musel přepnout do stavu mírné hibernace, aby to hulákání vydržel. Teď by se ale měla probudit ze zimního spánku a vdechnout všemu život, jenže kde není jiskra, tam oheň nevzplane, Klára těká očima po zdech třídy a je jí zase mizerně, v hlavním oboru je pozadu a teď ještě to pitomý hraní neumí prý ani prožít. Má vztek a cítí beznaděj, je asi fakt nějaká divná, jenže co do toho troubení má hergot jako dát?


Je půl jedenácté v noci, potemnělým obývacím pokojem zní hudba, Klára sedí tiše u okna a poslouchá Rachmaninův Klavírní koncert č.2 c moll.

„Tahle skladba mi vydrží tak na čtrnáct dní šedý denní rutiny,“ uchechtne se sama pro sebe a trochu přidá zvuk. Proto se skládají symfonie a malují obrazy, aby před sebou lidi na chvíli utekli, zapomněli na problémy a načerpali trochu životodárné mízy, aby mohli fungovat dál. Kolik zombíku s mrtvým pohledem, co pohřbili svou duši pod nekonečným seznamem povinností potká zas zítra? Venku září noční světelná zahrada, je konec léta a vzduch voní deštěm.„Nikdo mě nebude cpát do žádnýho pitomýho šuplete, nejsem nějaká frigidní geometrická šablona, aby mě měřili, jestli žiju správně nebo ne.“

Police plné knih, na stěnách obrazy, Klára miluje život a cítí, jak je poprvé po letech zas šťastná. Celé své dětství a rané mládí plnila představy jiných, teď žije jen podle sebe. Dělá to, co si přála a je v tom dobrá.

Jako by konečně našla tu jiskru, která jí tak dlouho chyběla, schválně jí nechává co nejvíc rozhořet. Je překvapená, kolik energie teď v sobě má. Ráda vychází ven, když bouří, když se všichni spořádaní obyvatelé sídliště schovávají před deštěm, loudá se mezi všemi těmi betonovými kostkami, jak divoška mezi paneláky a pozoruje, jak blesky protkávají zšedlou oblohu. Připadá jí, jako by si s tím přírodním živlem nějak zvláštně rozuměli, pomáhá jí probudit sílu, o které dlouho nevěděla a teď, když jí našla, připadá si nejmocnější ze všech lidí na světě.

Posted by

Jsem Bára a tento blog píši pro zachování své vlastní autenticity a přirozenosti. Je snadné se v každodenním shonu ztratit mezi běžnými povinnostmi a když si nedáte pozor, zjistíte, že žijete se seznamem úkolů přilepeným na čele a vlastní život vám utíká mezi prsty.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s